Křesťanský sociál
září, říjen 2021
ročník XXX.
Doporučení biskupů před volbami - Nevolte homokoalice Pirátů, SPOLU, ani ČSSD, KSČM a ANO!
Nepřímá podpora SPD + Trikolóry. Nechtěná? Zkušenost lidstva kontra revoluční nadšení kavárny. Klérus na straně národa?
15. 7. 2021
Radek Pokorný komentuje prohlášení českých a moravských biskupů k blížícím se parlamentním volbám, které vydali minulý týden na Velehradě
Čeští a moravští biskupové vyzvali před blížícími se říjnovými parlamentními volbami, aby věřící občané volili jen ty politické strany, které staví na pravdě a křesťanských hodnotách. Ve dvou prohlášeních přijatých minulý týden při setkání na Velehradě říkají: „Je třeba dobře rozmýšlet nad prezentovanými volebními programy a prohlášeními, abychom nepodporovali ty, jejichž úmysly jsou v rozporu s katolickým učením, například v oblasti morálky, spravedlnosti či záměru Stvořitele s člověkem.“
Vymezili se jasně proti mnoha našim politikům, kteří usilují o prosazení takzvaného manželství homosexuálů a dalších zvráceností diktovaných globální kulturní revolucí i Bruselem. „Redefinici manželství, tj. rozšíření instituce manželství na stejnopohlavní páry, považujeme za krok nesprávným směrem. Domníváme se, že není nutné reagovat na každou výzvu dnešní doby jejím ukotvením v legislativě. Uzákonění manželství těchto párů by s sebou přineslo i nárok na adopci dětí. Tisíciletá zkušenost lidstva potvrzuje, že základem manželství je soužití muže a ženy. Je třeba mít na paměti, že manželství má hluboký smysl, který nespočívá pouze v obdarování se vzájemnou láskou, ale také v plození a výchově dětí, které zajišťují kontinuitu lidského rodu,“ připomínají biskupové.
Vylučovací metoda
Z prohlášení vyplývá, že každý, kdo tyto deviace toleruje či dokonce podporuje, jedná v rozporu s křesťanskými hodnotami danými Zjevením a je tedy nepředstavitelné, aby katolík takovou stranu volil. Nejvyšší katoličtí představitelé tedy vymezili mantinely, v nichž by se měl katolík ve volební místnosti pohybovat. Vzhledem k tomu, že manželství pro homosexuály navrhlo letos v dubnu 46 poslanců ze šesti sněmovních klubů (Piráti, STAN, TOP 09, ANO, ČSSD a KSČM), je sdělení biskupů celkem jasné.
Katolík nemůže volit tyto strany, neboť jejich politika je v rozporu s tisíciletým učením. To ovšem znamená, že katolík kromě ANO, sociální demokracie a komunistů, koalice Pirátů a STAN, nemůže dát hlas ani koalici SPOLU, jejíž součástí je TOP 09, která tyto zničující progresivistické plány prosazuje. V dubnu pronesla předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová ve sněmovně následující slova. „Jsem pro to, aby se manželi mohly stát i stejnopohlavní páry.“
Tak si to tedy shrňme. Biskupové varují před volbou stran, které ve sněmovně podpořily homosňatky, předsedkyně TOP 09, jež je lídrem koalice SPOLU v Praze, manželství homosexuálů prosazuje. Zřejmě kouzlem nechtěného tedy biskupové potopili i lidovce, kteří kandidují na jedné kandidátce s ODS a TOP 09 v koalici SPOLU. Vyplývá z toho, že křesťanský volič nemůže s čistým svědomím volit homosexualistickou TOP 09 a hodit tam lístek SPOLU, jejíž součástí jsou i lidovci. Ti sice „samostatně“ manželství homosexuálů odmítají, ale volit se bude jedna koaliční kandidátka.
Tímto „volebním podvodem“ (slovy prezidenta Zemana) by tak křesťan (stejně jako i každý nevěřící, jenž anticivilizační homosexualismus odmítá) pomáhal do sněmovny straně, která bude chtít do našich zákonů prosadit přesně to, před čím biskupové varují. Je to stejně nepřijatelné jako volba neomarxistické „bruselské“ koalice Pirátů a STAN, kteří chtějí totéž.
Vzácná shoda
Když vyloučíme další strany podporující liberální zvrácenosti (ČSSD, ANO a KSČM) zbývají už pouze dvě kandidátky, jejichž poslanci se pod obludný návrh homosexuálních manželství nepodepsali: Okamurova SPD a Trikolóra. Čeští biskupové tedy svými dvěma prohlášeními nepřímo doporučili k volbě tyto dvě strany. Je to logické, neboť obě strany stojí v probíhající kulturní válce o křesťanské hodnoty víceméně na straně tradičních hodnot proti Evropské unii, která spolu s dalšími silami dlouhodobě usiluje o zničení posledních zbytků křesťanské Evropy.
Naopak strany podporující bruselský establishment jsou pro katolíky nevolitelné. Je to právě uskupení Evropská lidová strana (jejíž součástí jsou i naši lidovci), která se v tzv. Evropském parlamentu spolu se socialisty a liberály aktuálně účastní honu na Maďarsko a Polsko jen proto, že obě země se odmítají podílet na destrukci posledních zbytků křesťanských hodnot na starém kontinentě.
Na začátku července se obránci přirozeného světa a suverenity národních států spojili. Jarosław Kaczyński, Viktor Orbán, Marine Le Penová a další významní představitelé vlastenců v členských státech EU se postavili na odpor proti novopohanské podobě bruselské říše. Jako jediné dvě parlamentní strany u nás, se k projektu Evropy suverénních národů a států přihlásily SPD a Trikolóra. A nyní je podpořili i naši nejvyšší církevní představitelé – byť dost možná nezamýšleně.
Jenže, pokud to myslí vážně, když v prohlášení připomínají slova Františka kardinála Tomáška z listopadu 1989 („V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa.“), pak si jejich postoj nelze jinak vyložit. Možná i kouzlem nechtěného se naši současní moderní biskupové ve vzácné jednotě tentokrát opravdu postavili na obranu národa.
Věřící by je měli tentokrát ve volbách vyslyšet.
Ekoideologie, finanční socialismus a ničení svobody: Klaus Schwab obnovuje své úsilí prostřednictvím Světového ekonomického fóra o implementaci „velkého resetu“.
24. srpna 2021 - 06:20
Protože lidé dnes nejen spotřebovávají zdroje, ale také vypouštějí oxid uhličitý, stala se světová populace největší hrozbou pro „zdraví“ planety. Jak uvádí iFamNews, Klaus Schwab je o tom přesvědčen.
Maurizio Milano se v článku zabývá pozadím ideologie WEF (World Economic Forum), v jejímž čele stojí německý ekonom Klaus Schwab.
Populační otázka má rozhodující význam, podle Schwaba je to však přesně naopak, než předpokládal. Skutečným nebezpečím není demografický výbuch, ale dlouhá demografická zima, která by mohla prolomit paradigma růstu založeného na zadlužení a financializaci ekonomiky posledního čtvrtstoletí, které se zintenzivnilo po velké finanční krizi v letech 2007-2009 a v současné době poté, co Korona-krize dosáhla nového vrcholu.
„U Schwaba chyba spočívá v bodu zlomu, který byl zahájen hospodářskou politikou „reaganomiky“ a „thatcherismu“ v 80. letech minulého století. Dali „více na tržní fundamentalismus a individualismus a méně na státní zásahy nebo provádění společenské smlouvy,“ píše Milano.
Schwab zastává názor, že převládající ekonomický model - definovaný jako „akcionářský kapitalismus“, v němž je odpovědnost společností omezena na vytváření zisků pro akcionáře bez jakéhokoli dalšího „sociálního« dopadu“ naléhavě ve prospěch „kapitalismu akcionářů 21. století, to musí být změněno. To by mělo vytvořit nový globalismus.
„Pokud jde o „planetu“, Schwab ji popisuje jako„ ústřední zúčastněnou stranu globálního ekonomického systému, jejíž zdraví by se mělo zlepšit rozhodnutím všech ostatních zúčastněných stran. Nikde to není tak evidentní než v probíhajících globálních klimatických změnách a následných extrémních povětrnostních událostech,“ píše Milano.
Teorie „antropogenního globálního oteplování“, na které jsou tato tvrzení založena, však nemá žádný pevný vědecký základ: planeta je příliš složitá na to, aby se dala libovolně ovládat. Tvrzení o snížení teploty jako doma s klimatizací a snaha změnit klima pomocí „ekologické změny“, která bude pravděpodobně velmi nákladná, na úkor daňových poplatníků a s nevyhnutelnými vážnými důsledky Hospodářská soutěž, a tudíž budoucí ekonomický růst se zdá být více ideologický než vědecký; sledují tak dalekosáhlé ekonomické a finanční zájmy, že ani analýzy nejsou nic jiného než objektivní a nezávislé.
„Pokud je globální sociopolitický a ekonomický model „postpandemické éry“, jak jej Schwab nazývá, skutečně založen na těchto dvou pilířích, pak je třeba se obávat tendencí nepřátelských vůči svobodě. Zatímco společnosti a ekonomické iniciativy se historicky vynořovaly zdola, počínaje skutečnými lidmi, zakotvenými v rodinách a komunitách a poté se logicky vyvíjejí, máme zde co do činění s dystopickou vizí, která je založena na pokřivené antropologii a opačná sociologie je založena. Jinými slovy, atomistická a materialistická, centralistická a dirigistická perspektiva, ve které by člověk chtěl vést od středu a shora do údajně „lepšího světa“,“komentuje Milano.
„Great Reset": Konec občanské svobody a státní suverenity
„Nikde není zmínka o „svobodě“, dokonce ani o rodině a porodnosti, a stejně málo o duchovních potřebách: přístup nabízí výhradně materiální a horizontální perspektivu. Jedinou vertikalitou je spojit funkce uvnitř států a zvýšit globální správu. Imanentní a „perfekcionistická“ vize, řečeno slovy filozofa a teologa Dona Antonia Rosminiho Serbatiho (1797-1855), která je v rozporu s realitou, a je proto nakonec odsouzena k neúspěchu: kromě důležitosti sledovaných cílů ne centrální plánovací orgán má všechny relevantní informace. Nemluvě o „nezamýšlených důsledcích úmyslných lidských činů“.
Schwab znamená zničení základních práv ve prospěch globální zdravotní totality. Jeho »Gret Reset« by měl zavést tento »nový normativ«. Zničení základních práv a osobní svobody je předem naprogramováno.
https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/klaus-schwab-lide-jsou-nejvetsi-hrozbou-pro-planetu/
Obec potřebuje zákony, jež budou
na první místo stavět duševní dobrost,
na druhé tělesnou,
na třetí hodnoty hmotných statků,
sloužících tělu i duši.
Platon
Vrcholoví politikové světa se na svých summitech opakovaně radí, jak čelit současné finanční krizi, jak překonat neuvěřitelné zadlužení států, jak zabezpečit ohroženou kapitalizaci hroutících se bank. Jinými slovy – jak obnovit plynulý, ničím nerušený globální veletok peněz ve službách jediného cíle – samoúčelné maximalizace zisku. A veletok má proudit stále více, rychleji, efektivněji! Proč? Jakmile člověk jednou dosáhne jistého stupně sebeuvědomění, chce vědět, proč žije, jaký smysl má jeho život, jaký smysl mu může objevit a dát. Proč žijeme? Snad abychom vyráběli a spotřebovávali v zájmu nové a nové akumulace kapitálu. Proč? Snad abychom se předháněli v tom, co si můžeme dovolit? Odvaž se! Nevaž se! Užij si! Dopřej si! Avšak co s krizí? Ta evidentně brání většině lidí uskutečňovat tento domnělý smysl jejich životů. A ani nejkvalifikovanější experti si s ní nevědí rady. Je jiná, než byly krize předchozí, je globální, a není jen ekonomická, je i politická, ekologická, etická, estetická, postihuje všechny kulturní oblasti. Sílí podezření, že všechny nápravné pokusy, všechna opatření, ať sanace bank, ať omezování mandatorních výdajů států, jsou odsouzeny k nezdaru. Je marno postihovat vnější následky, neznáme-li vnitřní příčiny. Krize, jak se zdá, potvrzuje svým způsobem platnost zákona o heterogonii účelů /nechtěných, nepředvídaných, neočekávaných následků/.
Člověk euroamerické civilizace dospěl paradoxně ve snaze o větší blahobyt, bezpečí a kulturní úroveň k opaku – do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení biosféry planety, život, zdraví a kulturu člověka nevyjímaje. Domnívali jsme se, že naše civilizace je vrcholem dosavadního vývoje lidstva. Z historie však víme, že i lidská společenství mají svůj vznik a vývoj, své procesy progresu a regresu, své fáze evoluce a involuce. Nezapomínáme ani na to, že lidstvo přežilo tisíce let v bídě, ale ani jedna civilizace nepřežila svůj blahobyt. A tak sledujeme hrozivou roztržku mezi člověkem a přírodou. Ubývá vody, deštných pralesů, přibývá pouští. Znečištěno je vodstvo, řeky, oceány, půda, vzduch. Velkému množství lidí chybí potrava, voda, léky, přístřeší. Rozdělení majetku mezi lidmi je nesouměřitelné, množství lidí pro nedostatek základních prostředků k obživě umírá. Ve velkých městech se zhoršuje kvalita a bezpečnost životního prostředí, narůstají problémy s kriminalitou, drogami, odpadky, prostitucí. Tradiční způsoby vládnutí jsou zřejmě anachronické, vlády a vládní instituce se marně potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a mafií. Mezi lidmi i mezi národy se šíří bezpráví. Stále více se prosazují „zákony džungle“, právo silnějšího. Vedou se bezútěšné války. Ve světě euroamerické civilizace se množí dezintegrativní a degenerativní procesy.
Kde hledat cestu k nápravě? Sotva můžeme začít jako K. Marx v 19.stol. analýzou trhu, zboží, peněz, kapitálu, úvěru. Dnešní krize je jen zdánlivě ekonomická. Ve skutečnosti je to krize člověka a lidské existence samé v úplnosti jejích určení. Týká se člověka jako bytosti přírodní, společenské a kulturní /duchovní/, týká se základních hodnot jeho sebezachování a seberozvoje.
Tajemství lidské postaty a smyslu lidského bytí provází člověka od nepaměti. Sledujeme-li vývoj lidského jedince od příchodu na svět, neunikne nám jeho bytostná sociabilita, potřeba nebýt sám, přesahovat sám sebe ve vztahu k druhým, milovat a být milován, přijímat a dávat péči, podporu a radost – v matčině náruči, v rodičovském hnízdě, ve vrstevnickém hejnu, ve společenství dospělých.
Lidské společenství dospělých má v ideálním případě podobu obce, řecké polis, v které si všichni společně dávají pravidla a spravují podle nich své soužití, společné záležitosti a uspokojování potřeb. Ctí zákon, demokratická práva a povinnosti, respektují se navzájem. Takovou polis /obec/ pokládali Řekové za „dar bohů“.
Klasická sociologie charakterizuje novodobé demokratické státy /dědičky řecké polis ve změněných historických podmínkách/ jako relativně samostatné jednotky. Jsou to společenství organizovaná, vnitřně strukturovaná podle společenských funkcí a potřeb.
Systém státu se skládá z řady relativně samostatných subsystémů, které se vyvinuly vlivem tisíciletých lidských tvořivých činností a civilizačních procesů. Jsou to /na pořadí nezáleží/: organizace, řeč, výchova, mravnost, právo, náboženství, ekonomika, technika, věda, umění. Všechny subsystémy se tvoří a vyvíjejí ve vzájemné součinnosti, ovlivňují se, prolínají se navzájem, přizpůsobují se určitému společenskému konsensu /shodě, souhlasu/, který je výrazem převládajících vůdčích idejí té které společnosti. Jsou to nosné sloupy životního způsobu, životního stylu /slohu/ společenství daného místa a času. Vztahy společenských subsystémů se mohou měnit. Vývoj není rovnoměrný, inovace a pokrok nenastávají vždy ve všech strukturách současně, také míra setrvačnosti a pevnost tradic může být rozdílná. V zásadě však platí princip relativní dynamické rovnováhy mezi nimi. Nadměrné zbytnění jednoho na úkor ostatních, porušení hraniční míry rovnovážného stavu ohrožuje řádné fungování systému. Stupňující se nepoměr /zhoubné bujení/ může vést až ke kolapsu systému.
Žijeme v době integrující se Evropy a světa v rámci euroamerické civilizace. Potýkáme se s přibývajícími následky devastace přírody a stupňující se nesouměřitelnosti životní úrovně a kvality života u různých lidských skupin. Vrcholoví politici se dohadují, jak řešit finanční krizi. Avšak ani vlády ani opozice nemají co nabídnout. Negativní jevy nejenže neodcházejí, ale ještě jich přibývá. Je na čase pojmenovat příčinu a vyslovit předpoklad, že jde o systémovou disfunkci.
Systémová disfunkce je vyvolána hrubým porušením rovnováhy společenských subsystémů. Systém ekonomický, ale zvláště jeho finanční a spekulativní odnože, bují na úkor všech ostatních subsystémů do té míry, že činí právo, politiku, morálku, vzdělání, umění atd. nejen závislými a podřízenými, ale bez zřetele k ekonomické funkci a zisku bezvýznamnými, odsouzenými k živoření, ne-li k zániku. Ze všech neekonomických cílů se stávají jen prostředky ke koupi a prodeji specifických „služeb“, určených k tvorbě zisku a jeho maximalizaci. Peníze, dříve prostředek směny zboží a služeb, se staly samoúčelným cílem k sebereprodukci /lichvou, spekulacemi/, k vytváření nových a nových peněz v množství mnohonásobně větším, než je jakákoli reálná produkce výroby a obchodu. Nejen neekonomické subsystémy jsou degradovány, ale i reálná ekonomika, která je ve vleku ničivého bujení finančního kapitálu.Nerovnoměrný ekonomický růst na úkor morálky a ostatních hodnotově normativních subsystémů má dalekosáhlé důsledky i na poli mezilidských a mezinárodních vztahů.
Sklízíme setbu neoliberalismu, která vzklíčila v 70.- 80.letech minulého století.
Bankovní kapitál se tehdy zbavil všech omezení, finanční podnikání se osvobodilo od všech regulí. Svoboda vytěžit z peněz maximum způsobila rozvrat kulturních archetypů, které se utvářely po tisíciletí. Etika se stala přežitkem, společnost získala přívlastek postmorální. Dřívější orientace normocentrická a sociocentrická byla vystřídána orientací egocentrickou. Zástup humanistů varoval, ultraliberální konzumní systém, zbavený všech hodnot, ústup od vzájemnosti a ohleduplnosti, etos práce a úcty k člověku hrozí zničit společnosti,které dosud držely pohromadě.
Před 20 lety jsme uvažovali o Evropě jako „o živém kulturním dědictví“. Dnes vidíme, že nejen Evropa, ale i celý globalizovaný svět se chápe jen jako hospodářskospotřebitelská struktura ve službách ekonomického „růstu růstu“ v režii finančního kapitálu. Nepřipomíná se někdejší obraz „kulturního domova pro všechny“. Povznášející idea jednoty lidského rodu je konfrontována se zdrcujícím pocitem zklamání z kvanta nerozumu, nevědomosti, brutality a krutosti v globálním měřítku.
Jak státy, tak celé civilizační epochy se udržují těmi idejemi, které stály u jejich vzniku. Renesance a reformace, osvícenství, deklarace nezávislosti, lidská a občanská práva, volnost, rovnost, bratrství, humanismus, demokracie – takové ideály jsme zdědili, aby nás inspirovaly, integrovaly a oduševňovaly. Platí, že demokracie je vláda lidu, lidem, pro lid. Odmítejme nastolenou pekunokracii, vládu peněz, penězi, pro peníze. Ze současné globální mnohočetné krize není jiného východiska než návratem k autentickým potřebám a hodnotám člověka jako bytosti přírodní i kulturní, tělesné i duchovní. Lidskost se neodvozuje z potřeb ekonomicko-finančních procesů, ale z mnohostranných, dílem strastiplných, dílem poesií, láskou a nadějí obohacujících dějin lidstva. Usilujme o kvalitu a trvalou udržitelnost života, osvoboďme se od závislosti na zbytnělém ekonomismu, nedejme se odradit od zápasu za demokracii, která má být v souladu s našimi dějinami humanitní, nikoli liberální.
Pomůže arcibiskup Jan Graubner, předseda ČBK, dětem a jejich rodičům?
Senát ČR bude v nejbližších dnech jednat o novele zákona, která umožní, aby děti byly rodičům odnímány bez soudu.
„Nedej Bůh, že by zákon prošel a začaly se krást děti rodičům! Jak budou reagovat rodiče, když se dozví, že církev mohla zabránit tomuto velkému zločinu, a nehnula ani prstem? Mnozí mohou kvůli zradě církve zcela odpadnout od Boha!
Kněží jsou svázáni poslušností, odvolávají se na biskupy a biskupové jsou rovněž svázáni organizací zvanou ČBK, jejímž předsedou jsi právě Ty. Pokud by i jednotliví biskupové chtěli, aby ČBK aktivně vystoupila proti zákonu, Ty budeš návrhy jako předseda vetovat. Oni pak musí přijmout pozici zločinné pasivity, ale na veřejnosti jsou pokládáni za aktivní členy ČBK, která proti zločinnému zákonu nevystupuje, tedy ho mlčky schvaluje. Hlavní zodpovědnost proto dopadá na Tebe! Uvědomuješ si to, arcibiskupe Jane?
Je třeba vědět, že konkrétně na Tobě závisí, zda tento zákon bude nebo nebude v Česku schválen. Neutíkej před zodpovědností a nemaskuj se zbožnými frázemi! Pokud od zodpovědnosti utíkáš a nechceš se dětí zastat, vzdej se předsednictví ČBK a navrhni rozpuštění této organizace. V tom případě každý biskup už přebere zodpovědnost za sebe i za svou diecézi. Nebude už svázán organizací ČBK a za svou diecézi bude svobodně a zodpovědně bojovat.
Co jsi povinen v situaci, která v ČR nastala, urychleně udělat?
1) Zasedání Senátu je 9. 9. Sám se co nejdříve obrať na každého senátora osobně s požadavkem odmítnout zločinný zákon na kradení dětí. Zvláště připomeň zodpovědnost senátorům z KDU-ČSL a zavaž je jako katolíky v této závažné věci ve svědomí.
2) Vyzvi všechny biskupy v ČR, aby rovněž každý osobně napsal senátorům totéž po Tvém příkladu.
3) Ty sám ve své diecézi vyzvi urychleně kněze, aby iniciovali věřící k podepsání naléhavé petice. https://tradicni-rodina.cz/kampane/vyzva-stop-zavedeni-barnevernetu-v-ceske-republice-zakon-umoznujici-doprovazejicim-neziskovym-organizacim-poslapavat-zajmy-deti-a-vydelavat-na-nich-je-nutne-okamzite-zast/
4) Obrať se na rádio Proglas, televizi Noe a jiná katolická média, ať mobilizují věřící a dělají účinnou osvětu ohledně hrozby novely zákona a ať vyzývají k podepisování petice proti tomuto zločinnému zákonu.
Jak je možné, že církev v ČR v této situaci doposud mlčí? Není hlasem prorockým, ale je uspávacím narkotikem pro věřící a národ.
Co pomůže Tvá podpora české charity, když zanedbáš osudy statisíců dětí?
Jednej statečně, i kdybys měl za to být předčasně poslán na emerituru.
V Kristu
+ Eliáš, patriarcha
Církve ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy v České republice
„Představitelé římskokatolické i řeckokatolické církve, Jednoty bratrské, Církve adventistů sedmého dne, Evangelické církve metodistické, Slezské církve evangelické a. v. a Církve bratrské se společným dopisem obrátili na poslance Parlamentu před nadcházejícím rozhodováním o tom, zda-li bude tzv. Istanbulská úmluva závazná i pro ČR. Jsou přesvědčeni o tom, že Úmluva není pro členy Evropské unie potřebná, ani přínosná, neboť všechny státy EU již nyní považují v ní zdůrazněné dodržování lidských práv a svobod za základní charakteristiku svého státu. Právní řád členských zemí je v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a ani ve Smlouvě o Evropské unii nechybí zmínka o tom, že EU je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu či dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Zástupci církví dále upozorňují na ideové a ideologické podhoubí předkládané Úmluvy. Text dopisu zveřejňujeme v plném znění…
Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách
a domácímu násilí (Istanbulská úmluva)
Ozýváme se jménem velké lidské rodiny, která s veškerou pokorou a vážností přijala na sebe odpovědnost chránit Evropu, v níž se, po staletích nesvárů a prohřešků proti lidskosti, a tím také proti Bohu, zrodila ušlechtilá myšlenka Evropské unie. Zdůrazňujeme, že inspirací ideje harmonické Evropy je evropský kulturní, náboženský a humanistický odkaz. Mluvíme jménem věřících žen a mužů a dětí, pro které je duchovní rozměr, z něhož evropská civilizace po staletí čerpala, stálou a živou součástí všech rovin života. Trváme na ochraně přirozeného lidství, ochraně principu lásky, soudržnosti a dynamické harmonie. Varujeme před trendy, které stavějí na sváru, rozdělování a hrozbách a které mylně za účinnou prevenci vydávají strach z trestu, apriorní podezíravost a ničím neohraničenou kontrolu.
Istanbulská úmluva není pro země Evropské unie ani potřebná, ani přínosná.
Všechny země EU považují dodržování lidských práv a svobod za základní charakteristiku svého státu. Jejich právní řád je v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (Řím 4. XI. 1950) a ve Smlouvě o Evropské unii čteme:
„Evropská unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů“(Smlouva o Evropské unii, článek 2).
V současném trestním právu České republiky je zakotvena kriminalizace všech forem násilí, tedy brachiálního, psychického, ekonomického i sociálního, v celém rozsahu. Plný soulad požadavků Úmluvy platí i pro trestní řízení týkající se předmětu Úmluvy. Policejní i justiční orgány jsou si vážnosti a specifik této problematiky vědomy, patří mezi hlavní priority a při jejich procesních řešeních nedochází k systémovým nedostatkům.
Istanbulská úmluva v předloženém znění obsahuje řadu nepřijatelných, pro státy a kulturu Evropy autodestruktivních prvků. Proto vyzýváme, aby komory Parlamentu ČR odmítly ratifikovat dokument, dokud bude jeho součástí:
I. Degradování vztahu mezi mužem a ženou na antagonistické měření sil
Dokument vychází z přesvědčení, že muži v historii uplatňovali násilí s cílem podřídit si ženy, a proto je nutné každé násilí na ženě chápat genderově. Chlapci a muži jsou tu a priori vnímáni jako potenciální pachatelé násilí a sankce proti nim nejsou považovány za diskriminaci. V rozporu se současnými trendy se výslovně zakazují postupy vedoucí ke smíru.
Podobně zjednodušující obraz stál u zrodu lidstvu nebezpečných ideologií a tendenčních výkladů dějin. Zejména postkomunistické země mají úkol varovat před následky aplikování teorie třídního boje do praxe (nepřítele, vykořisťovatele bylo třeba razantně převychovat, nebo zlikvidovat).
Genderová harmonie, tedy rovnost v důstojnosti a uznání v rámci biologické i sociokulturní odlišnosti, je správný cíl, cestou k němu však není represe ani nepřátelské měření sil.
II. Třídění společnosti sobě rovných lidských bytostí na umělé kategorie
Istanbulská úmluva výrazně zasahuje do Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Vedle diskriminace na základě pohlaví se zakazuje diskriminace na základě genderu, sexuální orientace a genderové identity. Když opomineme obecnou nepřehlednost ve výčtu sexuálních orientací, pojem genderová identita není definován vůbec. Příslušnost k případně diskriminované skupině se ve skutečnosti opírá o subjektivní a v čase proměnlivé sebepojetí jednotlivce.
Je nepřípustné, aby takový konstrukt legitimizoval kontrolování společnosti ve všech oblastech a dokonce aby umožnil kohokoliv trestat za to, že v dané chvíli nerozeznal genderovou identitu druhého. Je-li deklarovaným úmyslem Istanbulské úmluvy prevence proti násilí na ženách, musí být především jasné, kdo je tím míněn.
Je zřejmé, že některé neziskové organizace systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin. Lidská práva a svobody, stejně jako zákaz diskriminace, jsou však také právem většiny.
Tato většina ví, co je biologické pohlaví, a chápe, že určité procento z nás je přitahováno stejným pohlavím. Z běžné praxe víme, co psychologové vědecky zachytili, že muži a ženy se v konkrétních životních situacích projevují v rámci bohaté škály, symbolicky označované anima až animus. Tato dynamika emocí a chování se však nemůže stát principem povinné výchovy dětí a už vůbec ne předmětem kontroly a trestního práva.
III. Programová relativizace sdílených hodnot evropské kultury a jejich předávání dalším generacím
Člověk se může rozvinout v osobnost pouze v prostředí kultury, jejíž hodnoty přijímá, obohacuje a předává dál. Kultura je zárukou společenské soudržnosti. Člověku, který se v životě nemůže s důvěrou spolehnout, že druzí jednají podle společných kulturních vzorců, zůstává jen strach, nejistota a beznaděj.
Evropská kultura prošla vývojem, jehož výsledkem je také zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích a všechny další formy rytířského chování vůči ženám. Extrakt společenských stereotypů, etiketa, považuje ženu za společensky výše postavenou bytost. Společným jmenovatelem všeho je úcta k nezastupitelnému biologickému poslání ženy předávat život.
Odsuzujeme výchovný koncept, který napadá přirozenou touhu člověka po nalezení bio-psycho-sociální jednoty. Ideologie, která popírá nezastupitelnou hodnotu této harmonické jednoty, ničí v člověku schopnost navazovat trvalé a bezvýhradné mezilidské vztahy. Bez nich se člověk stává osamělou a sobeckou bytostí, která nedokáže vytvořit zázemí pro další generaci, a představuje snadnou oběť sil totality a zvůle.“
V Praze dne 7. června 2018
Za Církev římskokatolickou: kardinál Dominik Duka, OP, předseda České biskupské konference
Za Církev řeckokatolickou: Mons. Ladislav Hučko, apoštolský exarcha
Za Jednotu bratrskou: Rt. Rev. ThMgr. Jan Klas, biskup Jednoty bratrské
Za Církev adventistů sedmého dne: Mikuláš Pavlík, předseda unie
Za Evangelickou církev metodistickou v ČR: Petr Procházka, superintendent
Za Slezskou církev evangelickou a. v.: Tomáš Tyrlík, biskup SCEAV
Za Církev bratrskou: David Novák, předseda Rady Církve bratrské
Profesor Petr Piťha - Je válka
A na hranicích se střílí, nebo bere do zajetí. Ženy a děti bojují také, takže nejsou výjimkou.
Západní civilizace je ve válce s islámským světem. A prohrává na celé čáře. Proč je křesťanská Evropa tak zoufale neúspěšná?
Protože se rozhodla sama sebe dobrovolně oslabit prosazováním genderistické legislativy, která rozbíjí rodinu, přes ní celou společnost a otevírá dveře ideologii, přinášené do Evropy bojovníky, kteří se vydávají za nebohé uprchlíky na bárkách.
To, čemu říkáme „migrace“, je podle něj ve skutečnosti válka, kterou nejsme schopni pochopit. Migrace, o které se neustále hovoří jako o sociálním problému, je podle Piťhy ve skutečnosti střetem mezi kulturami a náboženstvími.
„Nic si nenamlouvejme. Je válka. Jde přitom o genocidní válku náboženskou, která je pouze vedlejším projevem války. Války, kterou proti Západu vedou muslimští teroristé,“ řekl Piťha.
Tato válka mate tím, že není vedena na úrovni klasických bojových akcí. Má podobu každodenního ideového zápasu o vládu nad světem.
V této válce je podstatná jedna věc. Zatímco židovství a křesťanství ustavují svobodu myšlení, islám, který stojí na druhé straně barikády, lidem poznání přímo diktuje od Boha, přes proroky a ajatoláhy.
„Hned na začátku Bible Adam poznává stvořenou skutečnost a je k tomu Bohem vybídnut. V islámu je Alláhem lidské poznání dáváno skrze zjevení nejprve Mohamedovi, pak kněžím. Ostatním je jimi předepisováno. Důsledkem pak je, že vedle očividné reality (muslim samozřejmě myslí a poznává) stojí nábožensky správné poznání, které určují ajatoláhové,“ objasnil profesor teologie. Podstatné je, že toto boží zjevení je pro muslima ještě důležitější než pozemské právo – to je princip šaríje.
A toto právo chtějí uplatňovat i v západní Evropě, přes její zákony. Toto je princip podrobení a „vítězství“, o které je v této válce usilováno. Jenže Evropa si tento válečný princip současných událostí neuvědomuje, a z toho vyplývá její tolerantní chování a maximální snaha o mírovou koexistenci.
„Uvažovat ve schématech míru je nemístné. Je třeba uvažovat v termínech války. Z toho mi vyplývá, že se máme starat o hranice a suverenitu. My se však zabýváme otázkou migrantů, což je strašný, ale odvozený problém. Hranice je třeba střežit a hájit. Suverenitu vyjádřit právními předpisy, především vízovou povinností,“ řekl k tomu Piťha.
Hranice má podle něj být střežená, protože za ní jsou nepřátelé. „Na hranici se střílí. Výjimku tvoří člověk s bílou vlajkou, člověk s rukama vzhůru a beze zbraně. Protože bohužel bojují i ženy a dokonce děti, nelze je z tohoto pravidla vyloučit. Lidé, kteří přicházejí z území nepřítele, buď útočí, nebo jdou dobrovolně do zajetí. Jsou proto eskortováni do střežených táborů. Tam jsou identifikováni. Pokud mají doklady, ověří se jejich pravost. Čas pobytu v běženeckém táboře je vymezen. Po jeho uplynutí dostává každý vízum určitého charakteru nebo je eskortován před hranici, kterou přestoupil a donucen se vrátit. Je-li usvědčen z diverze, je uvězněn,“ objasňuje základy „válečného“ uvažování, kterému se Evropa stále brání.
Válka, kterou vedeme, je podle něj specifická – vymyká se všem dosavadním válečným konvencím a mezinárodnímu právu vůbec. Útočníkem je „Islámský stát“, jeho jménem bojovníci bojují. Tento stát ale nemá vůbec žádné klasické atributy státu a jeho bojovníci jsou často občany států, proti kterým útočí. A domáhají se práv občanů těchto států. Ty se musejí naučit, jak s takovými lidmi nakládat.
Západní politici přitom vědí, že proti této válce, maskované za migraci, nedovedou udělat vůbec nic. Ti slušnější slibují, že se zasadí, aby migraci zabránili; ti ráznější slibují, že jí zabrání. Získají tím hlasy ve volbách, ale sami vědí, že ani po nich nedokážou nic změnit. Navíc když politici napadených západních zemí často útočí proti sobě.
Genderismus sem přinesl kult smrti
Současnou válku podle Piťhy umožnila válka jiná, ještě vážnější – válka, která podkopala vůli a sílu Západu. „Daleko víc nás, bez výjimky všechny, ohrožuje nová nelítostná doktrína feminismu a genderismu. Tento tlak, prováděný prosazováním legislativních změn, připravil půdu islámskému extremismu,“ řekl.
Feminismus a genderismus podle teologa uvedly naši civilizaci do kultu smrti. Důsledkem byl demografický pokles, který politici chtěli řešit „dovozem nových lidí“. A jako první se pochopitelně nadšeně přihlásili ti, kteří už dlouho chtěli Západ ovládnout a podmanit si ho.Zkázu naší civilizace ukazuje profesor Piťha na Istanbulské úmluvě, symbolicky podepsané právě v místě, odkud vycházejí islámští bojovníci.
„Nápor feministek a homosexualistů je veden již dlouho jako boj za zkázu rodiny a lidské přirozenosti. Je veden nátlakovými skupinami velmi vlivnými a je veden zákeřně,“ řekl k tomu Piťha. V Istanbulské úmluvě je například řada důležitých ustanovení podle schována do mnohastránkové důvodové zprávy, kterou tradičně nikdo nečte. Jsou zaváděny zcela nové a vágní termíny, které zamlžují pravou podstatu návrhů.
A o co tedy v Úmluvě jde? „Pohlaví bude považováno jen za přibližný biologický pojem. Ve 12 letech se o něm každý rozhodne podle svých pocitů. (U nás byl pro to navrhován nový paragraf 29 Občanského zákoníku). Současně bude uzákoněna patřičná sexuální výchova ve školách. Protest proti čemukoli z toho bude trestný. Uvědomte si, co to znamená pro identitu dítěte. Jsou již známy případy, kdy se někdo chová různě podle toho, zda se zrovna považuje za muže nebo za ženu,“ připomínal profesor Piťha.
Mateřský instinkt je prohlášen za kulturní stereotyp a je pod heslem rovnosti připuštěno, aby tento instinkt k dítěti pociťoval i muž. „Jakékoli uplatňování práva a povinnosti rodičů při výchově dětí je trestné a má za následek předání dítěte do výchovy někomu vhodnějšímu,“ hrozí se profesor Piťha dalších novot.
Muži to vůbec budou mít složité. „Muž obviněný, třeba i třetí osobou, z násilí, bude obžalován s presumpcí viny. Úmluva zakazuje smírčí řízení a medializaci. O tomto drtivém odklonu od spravedlivého procesu se výslovně říká, že nebude považován za diskriminaci obžalovaných,“ připomněl teolog další „chuťovku“ z Úmluvy. Kdo by chtěl tato nová pravidla kritizovat, nebo dokonce žít bez jejich aplikace, ten by byl v podstatě postaven mimo zákon, k čemuž již vycházejí soudní judikáty.
„Všichni přítomní vědí, že jsem katolický kněz. Nejde mně však o nějaké, byť důležité, teologické záležitosti. Mluvím jako občan, který si uvědomuje celé nebezpečí,“ varoval Piťha. To, co budeme sledovat, bude podle něj rozbitím rodiny jako základu společnosti, následně devastací celé společnosti a v konečném důsledku degradací člověka pod všechna zvířata, která se množí pohlavně a akceptují zákony přírody. Nakonec, jak Piťha poznamenal, od akcí zelených aktivistů už víme, že žába či brouk pro ně mají větší cenu než lidské potřeby.
Mnozí lidé si podle něj myslí, že nápady genderistů jsou tak absurdní, že nestojí za víc než za mávnutí rukou. To je podle teologa na největší chyba. Pak se jednoho dne probudíme a zjistíme, že tito ničitelé civilizace různými způsoby prosadili přesně to, co chtěli.
Mají k tomu podporu od úřadů. Piťha připomíná, že dokonce i eurokomisařka Věra Jourová napsala do své zprávy, že přijímání peněz z evropských fondů bude mimo jiné podmíněno přijetím genderistického zákonodárství. Neřeknou vám to, ale myšlenkově čerpají od nacistů
„Dále bych upozornil na dva ideové zdroje těchto hnutí. Je to neomarxismus, o kterém se mluví, a neonacismus, o kterém se mlčí,“ pokračoval Piťha. Boj žen proti mužům je podle něj kopií třídního boje, vycházející přímo z myšlenek Bedřicha Engelse. „V díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu je Bedřichem Engelsem vyložena podstata tragického převratu od matriarchálního prvobytně pospolitého řádu k třídní patriarchální společnosti. Leninsko-stalinistický komunismus se chtěl rodiny (přes hlasité oslavy) zbavit,“ připomněl. Lenin podle něj spojoval socialismus s „osvobozením ženy“, která má postavení srovnatelné s otrokem.
Nacismus, o jehož vlivu na moderní genderistické myšlenky se mlčí, podle Piťhy přispěl zejména metodickým zasahováním do přirozených procesů typu potratu nebo rovnou euthanasie. Tehdy byla vyhrazena lidem rasově méněcenným. Dnes se v progresivních skupinách vážně hovoří o navázání na tradice členění lidí na silné a méněcenné. „Nejsme slaboši ze střední třídy (heterosexuálové, pozn. autora). Vysoce inteligentní jsme přirozenými aristokraty lidské rasy … a s ocelovou myslí se nespokojíme s málem. Naši oponenti budou vyhoštěni,“ psal již před jednatřiceti lety homosexuální aktivista M. Swift. A protože nové zákonodárství má být zavedeno po celém světě, nebude kam méněcenné heterosexuály vyhošťovat a bude se muset přistoupit ke konečnému řešení.
„Vyšli jsme od problému migrace a terorismu a došli jsme k pravému nebezpečí horšího terorismu. Tento návrat je zcela logický, protože dnešní migrace je spjata s multikulturalismem, který jí široce otevřel brány,“ uzavřel Piťha. Spojením těchto nebezpečí je podle něj společenský řád Západu ohrožen zcela fatálně. „Tuto přednášku nemohu uzavřít jinak než upozorněním, že zápas svobodných s útočícím nepřítelem je snazší a efektivnější než vzpoury otroků a vězňů v jeho absolutní moci,“ skončil Petr Piťha. PL, 26. 9. 2018
Profesor Piťha a jeho varování k současné situaci
odezněla na veřejnosti při různých příležitostech již několikrát. Vždy však v předstihu před stále silněji hrozícím nebezpečím. Nedostalo se mu však jen uznání. Byl napadán i z katolických církevních kruhů, a to opakovaně. Hrubě se nelíbil ani „křesťanským liberálům“. Začalo proti němu i rozsáhlejší tažení. A právě v tu chvíli se postavil na jeho obranu kardinál D. Duka. Konzervatismus v církvi nebyl nahrazen liberalismem. Útoky následovaly i proti hlavě české katolické církvi. Dosud trvají.
Kardinál Duka však v tomto směru neustoupil. Jeho stanovisko k tzv. Istanbulské úmluvě je známé. V čele dalších křesťanských církví, se postavil proti jejímu přijetí v ČR již dříve, nikoliv tedy v hodině dvanácté. A tady je právě kámen úrazu nejtvrdší. Nejen značná část světských mocenských elit, zřejmě ve své neznalosti celé problematiky, se nestaví k předmětné úmluvě negativně, ale také i někteří známí katolický hodnostáři jsou pro úmluvu.
Karty jsou rozdány. V současnosti se již rozbíhá „hra“ o odsud našeho národa, zatím převážně za oponou. Jde v širším smyslu o naši evropskou civilizaci, jak ji známe. V druhé řadě pak i o její nutné základní systémové změny v budoucnosti. Je pravděpodobné, že mocenské síly, zvláště ty nadnárodní, udělají vše pro to, aby istanbulská smlouva byla přijata. Pan kardinál Duka a jeho lidé to budou mít těžké. Věřím však, že neustoupí. Věřím, že budou působit různými prostředky proti schválení „Istanbulu“ v našem parlamentu i nadále.
Prosíme, vážení přátelé, seznamte se s textem „Istanbulské úmluvy“, najdete ji i na našem webu. Věříme, že pak podpoříte naše zákonodárce, i křesťanské politiky, kteří odmítají její schválení. Věříme také, že drobná každodenní práce každého z nás v blízkém okolí může přinést reálné pochopení situace, o níž pan profesor Piťha mluví jako o probíhající válce, a že cestu na Kalvárii jako národ, jako jednotlivci nebudeme muset postoupit. Dr. O. Tuleškov
Twitter obstavil účet kardinálu Dukovi, Tomáš Pergler, Seznam Zprávy
Vyznávám, že jsem běloch. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury
Autor: Petr Piťha | Publikováno: 6.2.2020
Našimi nepřáteli jsme my sami
Lidé, lidé,
dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.
Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.
Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.
Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.
Více než vzpomínat, je třeba se poučit. Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět. Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme. Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální. Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže. Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.
Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny. Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte.
Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!..., až zazní protest: Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet. Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.
Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají: Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:
Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.
Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.
Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.
Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.
Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.
Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.
Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.
Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37–22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo. Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít. Amen. Petr Piťha, Euportal.cz
„Ne vše je tak, jak by mělo být ve světě, který říká, že je světem demokracie a tolerance. Víme, že vzedmuté vlny antisemitismu, ale také vzedmuté vlny antikřesťanství jsou určitou skvrnou na současné mapě světa a mohou také signalizovat určité nebezpečí,” uvedl Duka. (Z článku „Duka na židovský svátek: Pozor na antikřesťanství)
Starosta amerického města Miami Francis Suarez vyzval orgány USA, aby provedly letecké útoky na Kubu, aby svrhly vládu v republice, uvedl ve zprávě Fox News.
Starosta města uvedl, že Washington by se měl zabývat touto metodou nátlaku na Havanu. „Musíme diskutovat a považovat to za potenciální možnost vedle mnoha dalších možností,“ řekl Suarez.
Později v rozhovoru pro noviny „Miami Herald“ uvedl, že čeká na hovor amerického prezidenta Joe Bidena, aby s ním projednal možnost vojenského zásahu na Kubě.
Pokec24.cz
Proč důchodový systém skončil v deficitu o 5 miliard nižším než loni? Nadúmrtí ve věku 65+ bylo téměř o 35 tisíc více
Ministryně financí Alena Schillerová se na sociální síti Twitter na začátku měsíce pochlubila, že důchodový systém skončil v deficitu o pět miliard korun nižším než loni. Hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil ovšem připomíná, že hlavní vliv na to měla nadúmrtí seniorů způsobená pandemií.
David Navratil, hlavní ekonom České spořitelny, uvedl : Chválit lepší výsledek důchodového účtu po covidu je poněkud cynické: nadúmrtí ve věku 65+ bylo o téměř 35 tisíc více. Průměrný důchod 15 300 CZK. Za 6 měsíců to dělá cca 3,2 mld. CZK.
ttps://www.seznamzpravy.cz/clanek/velky-prehled-duchodu-kolik-je-nejvyssi-penze-ci-v-kterem-kraji-je-nejvic-duchodcu-173149#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=xTbsveRnoRt-202108261820&dop_id=173149&source=hp&seq_no=2&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Nejčastěji jde o zaměstnance v gastronomii, maloobchodu, stavebnictví, ale i v IT, kteří v Česku pracují ve stínové neboli šedé ekonomice. Minimálně jde o 214 tisíc lidí, ale reálně jich může být až půl milionu. Vyplývá to ze studie projektu Neviditelní.
Neviditelní pracují například ve stavebnictví nebo gastronomii. Foto: Profimedia.cz
Mezi „neviditelné” podle autorů patří studenti z chudých rodin, samoživitelky, mladé rodiny s dětmi, pracovníci v šedé ekonomice, nedobrovolně nezaměstnaní nad 50 let, postižení, chudé domácnosti, veteráni, farmáři, pracovníci neziskových organizací, senioři, menšiny a malí podnikatelé.
Tito lidé nepřiznávají své příjmy vůbec nebo jen minimální mzdu. Zbytek vydělaných peněz často dostávají takzvaně na ruku a nedaní ho.
„Vůbec si neuvědomují dopady takového jednání. I krátkodobá účast ve stínové ekonomice mívá pro člověka celoživotní následky, horší přístup ke zdravotnickému systému a systému sociálního zabezpečení. Tito 'neviditelní' mají také mizivou šanci na získání úvěru, například na bydlení, a musí se spokojit s minimálním starobním důchodem,” uvedl Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz (CETA).
Šedá ekonomika tvoří desetinu českého HDPEkonomika
Člověk, který si uvědomuje rizika spojená s participací ve stínové ekonomice, si ji vybírá až tehdy, když nemá jinou možnost.
„Cítí vysokou míru nejistoty, frustrace a provinění či selhání. Stínová ekonomika pro něj není nástrojem, ale řešením bezvýchodné situace. Spouštěčem spirály problémů může být ztráta práce, dluhy, rozvod či pykání za chybu, jako je například trestný čin z nedbalosti,“ upozornila Kateřina Brikciová z psychologické poradny Dirivitu.
Důsledky práce ve stínové ekonomice se přitom mohou projevit nárazově a naprosto nečekaně. Pokud například takový člověk onemocní nebo se zraní, nemá právo na podporu v podobě dávky nemocenského pojištění. Běžná pracovněprávní ochrana se na něj nevztahuje. Obdobná situace vzniká v případě ztráty zaměstnání, kdy nemá právo na pomoc v nezaměstnanosti.
Stále více seniorů propadá hazardu na internetu, napomáhá tomu i covidDomácí
Tyto dopady se naplno projevily během koronavirové pandemie. Nezaměstnanost v některých oblastech výrazně stoupla a lidé, kteří předtím nepřiznávali všechny své příjmy, najednou zjistili, že se nemohou domoci stejných práv a finančních náhrad jako ti, kteří příjmy přiznávají,” doplnil Kryštof Kruliš ze Spotřebitelského fóra.
Na projektu Neviditelní spolupracují Spotřebitelské fórum, CETA a poskytovatel nebankovních úvěrů Provident Financial.
Podle dřívější studie CETA s litevským Lithuanian Free Market Institute se velikost takzvané stínové ekonomiky, někdy označované jako šedé, pohybuje kolem 10 procent českého hrubého domácího produktu (HDP).
Data o důchodech…zajímavé
Informace pěkně pohromadě k zadumání
A to nás neustále přesvědčují, že nejsou peníze na důchody a že se musí udělat reforma,
zavést povinné spoření na důchod a pod. Asi potřebují zase něco rozkrást.
ČR vydávala na důchody toto % HDP:
Rok 2011 … 9,4%
Rok 2012 … 9,7%
Rok 2013 … 9,2%
Rok 2014 … 8,8%
Rok 2015 … 8,6%
Rok 2016 … 8,3%
Rok 2017 … 8,2%
Průměr EU je cca 10%
Rakousko a Francie vydávají 12 % svého HDP. Řecko cca 15%.
To je důkaz, že ČR odepisuje své důchodce. To je základní problém nízkých důchodů. Jde o politické rozhodnutí.
A k tomu dodejme, že do převratu byl důchod 56% a nyní je 38%.
A dále: tehdy byly životní náklady nízké (bydlení, potraviny, energie, zdravotnictví „zdarma“...) a vyšší ceny byly u věcí zbytných (televizní přijímače, auta apod.).
Nyní je to opačně. Věci potřebné k životu nepoměrně dražší a zbytné relativně levné!
Přišlo e-poštou, CP
Proč seznam nejbohatších lidí podle Forbes nezahrnuje skutečné nejbohatší rodiny na planetě?
Zveřejněno 12.7.2021
„Nechte mě vydávat a kontrolovat peníze a nebude mě zajímat, kdo píše zákony.“
Toto je poučka rodu Rothschildů, široce připisovaná bankovnímu magnátovi Mayeru Amschelu Rothschildovi v roce 1838 a prý zakládající princip vysoce zkorumpovaného bankovního a politického systému, který dnes máme.
Odhaduje se, že spolu s Rockefellery má dynastie Rothschildů hodnotu přes bilion dolarů.
Jak jsou tyto mocné rodiny spojeny s probíhající krizí globální majetkové nerovnosti, proč o jejich existenci tolik lidí neví a proč je Forbes nikdy nezmíní ve svém každoročním seznamu nejbohatších lidí světa?
Globální majetková nerovnost se vymkla kontrole a není to náhoda
V lednu 2014 Oxfam oznámila, že nejbohatších 85 lidí na planetě má společný majetek v hodnotě 110 bilionů dolarů. Číslo vycházelo ze seznamu nejbohatších v časopisu Forbes z roku 2013 a rovná se 65násobku celkového bohatství celé dolní poloviny (3,5 miliardy) světové populace. Zatímco někteří pošetilí komentátoři to vítali jako „fantastickou zprávu“, my ostatní jsme byli znechuceni.
Winnie Byanyima, výkonná ředitelka Oxfamu, tehdy prohlásila: „Je ohromující, že ve 21. století nevlastní polovina světové populace víc než hrstka elity, jejíž počet by se pohodlně vešel do dvoupatrového autobusu.“
O dva měsíce později, po kalkulaci Oxfamu a po zveřejnění nového seznamu bohatých z roku 2014, provedla novinářka časopisu Forbes Kasia Morena jistý průzkum faktů. Zjistila, že počet miliardářů, kteří vlastní stejně jako nejchudší 3,5 miliardy, se snížil z 85 na 67: což dokládá enormní prohloubení globální nerovnosti během jediného roku.
Posuňte to do roku 2015 a další vyšetřování Oxfamu. Charita bojující proti chudobě v lednu varovala, že pokud se neudělá nic pro řešení globální majetkové nerovnosti – například tím, že donutí korporace platit daně a uzavře daňové ráje na pobřeží -, nejbohatší jedno procento bude do roku 2016 vlastnit víc než všichni ostatní na světě dohromady.
V dokumentu nazvaném Wealth: Having it all and wanting more Oxfam nastínil, jak nejbohatší jedno procento zaznamenalo zvýšení svého podílu na globálním bohatství ze 44% v roce 2009 na 48% v roce 2014 a v roce 2016 pravděpodobně překoná 50%. Winnie Byanyima znovu varovala, že exploze nerovnosti brzdí boj proti globální chudobě v době, kdy každý devátý člověk nemá dost jídla a více než miliarda lidí stále žije za méně než 1,25 dolaru na den.
Organizace také nastínila, jak 20 procent miliardářů po celém světě má zájmy ve finančním a pojišťovacím sektoru, což je skupina, která zaznamenala za posledních 12 měsíců nárůst hotovostního bohatství o 11 procent.
Miliardáři, kteří jsou vedeni jako mající zájmy ve farmaceutickém a zdravotnickém sektoru, zaznamenali nárůst společného čistého jmění o 47 procent a průmysl jen v roce 2013 utratil více než 500 milionů dolarů za lobbování tvůrců politik ve Washingtonu a Bruselu.
„Opravdu chceme žít ve světě, kde jedno procento vlastní víc než my ostatní dohromady?“ Zeptala se Byanyima. „Rozsah globální nerovnosti je prostě ohromující a navzdory tématům, která vystřelují globální agendu, se propast mezi nejbohatšími a ostatními rychle zvětšuje.“
Seznamte se s lidmi, kteří vlastní 50% (a stále více) světového bohatství
Zde je Forbesův seznam (v reálném čase) 66 miliardářů, kteří (oficiálně) vlastní polovinu všech globálních aktiv a brzy budou vlastnit víc než zbytek ze sedmi miliard obyvatel Země dohromady. Sahají od ředitelů velkých korporací po ropné a plynárenské magnáty a podnikatele ze Silicon Valley.
Kde jsou ale královské rodiny? A co víc, kde jsou Rothschildové a Rockefellerové?
Tyto dvě rodiny disponují nepředstavitelným bohatstvím, které přesahuje hranici bilionu – jsou jedinými bilionáři na světě, a přesto každý rok chybí na Forbesově seznamu, spolu s hrstkou dalších lidí, o nichž se všeobecně věří, že vlastní naše politiky, naše média, naše korporace, naše vědce, a dokonce i naši peněžní zásobu.
Rothschildova a Rockefellerova dynastie: S velkou mocí přichází velké utajení
Forbesův seznam bohatých nezahrnuje členy královských rodin ani diktátory, kteří drží své bohatství prostřednictvím mocenského postavení nebo ovládají bohatství své země.
Takto mohou skuteční lidé, kteří tahají za nitky, pracovat v naprostém utajení bez jakékoliv pozornosti médií (pokud nejde o pečlivě vystavěnou pozitivní propagandu).
Forbesova politika vyloučení hlav států z bohatého seznamu vysvětluje, proč chybí anglická královna, i když o jejím bohatství nemá nikdo sebemenší tušení: její podíly zůstávají skryty za účty Bank of England Nominee.
Jak napsal deník Guardian v květnu 2002: „Důvod divokých výkyvů v ocenění jejího soukromého majetku lze připsat na vrub utajení jejího portfolia investic do akcií…Její poddaní nemají žádnou možnost dozvědět se prostřednictvím veřejného registru zájmů, kam se jako jejich hlava státu rozhodne investovat své peníze. Na rozdíl od [britských politiků a lordů] nemusí královna každoročně hlásit své zájmy, a v důsledku toho ji její poddaní nemohou vyslýchat ani vědět o možných střetech zájmů…“
Totéž lze říci o Rothschildových a Rockerfellerech, jejichž evropští předkové byli v té době bohatší než královská rodina. Předpokládá se, že rodiny založily a vlastní Federální rezervní systém (The Creature From Jekyll Island Edward Griffina a tento výzkum novináře Deana Hendersona se doporučuje číst, pokud se chcete dostat hlouběji do tohoto tématu).
Mohlo by to být důvodem, proč rodiny, jejichž moc při manipulaci globálních záležitostí v posledních několika stech letech nelze podceňovat, chrání Forbesova politik?
Manažerský konzultant ve výslužbě Gaylon Ross Sr., autor knihy Who’s Who of the Global Elite, se v roce 1998 zřejmě dozvěděl, že společné jmění rodiny Rockefellerů činilo přibližně 11 bilionů dolarů a Rothschildů 100 bilionů dolarů… čeho mohlo toto číslo dosáhnout o 17 let později?
Člověk si to ani nedokáže představit, ale peníze možná pro průměrného bilionáře stejně nejsou to nejdůležitější…
„Jediný problém bohatství je, co s ním uděláte?“ byla řečnická otázka, kterou položil nikdo jiný než John D. Rockefeller. No, pokud máme věřit svědectví Aarona Russoa, tak veškeré Rockefellerovo bohatství na světě rozhodně nebude použito ve prospěch lidské rasy…
Russova Rockefellerova odhalení: Falešné vlajky, uchvacování moci a zotročené obyvatelstvo
Russo, filmový tvůrce a aktivista, který režíroval film Amerika: Od svobody k fašismu, tvrdil, že mu Nick Rockefeller řekl o „události, která by nám umožnila napadnout Afghánistán a Irák“ zhruba jedenáct měsíců před 11. zářím a předpověděl, že „válka proti terorismu“ bude podvod, při kterém budou vojáci hledat v jeskyních neexistující nepřátele (viz video).
V rozhovoru Russo tvrdí, že se poprvé setkal s právníkem Nickem Rockefellerem poté, co ho představil společný přítel právník.
Oba muži si padli do oka a později se Rockefeller zjevně svěřil Russovi soukromě s tím, co jeho rodina pro svět plánovala: nikdy nekončící válku, úbytek globální populace, hospodářský kolaps, všeobecný chaos a nepořádek v takovém rozsahu, že by lidé skutečně uvítali konečné „řešení“: vládu jednoho světa.
Hovořil v říjnu 2000 a většina jeho předpovědí se nyní naplnila – včetně 11. září a následné války proti teroru.
Russo tvrdil, že ho Rockefeller požádal, aby byl členem Rady pro zahraniční vztahy (CFR), ale muž, který strávil svou kariéru bojem za svobodu a odhalováním centrální banky, údajně Rockefellerovi řekl, že s těmito zlověstnými plány pro lidstvo nemůže souhlasit.
„I když tě mám rád, Nicku, nevěřím na zotročování lidí. Jsme na opačných stranách plotu,“ řekl Russo Nickovi. Na což Rockefeller zjevně odpověděl: „Proč ti na těch lidech záleží? Starej se o svůj vlastní život; udělej pro sebe a svou rodinu to nejlepší, co můžeš.“ Russo uzavírá: „Byl tam jen nedostatek péče; byla tam prostě zima.“
A pokračuje: „Říkával jsem, jaký to má smysl, Nicku? Máš všechny peníze na světě, máš všechnu moc na světě, jaký je konečný cíl?“ Rockefeller prý odpověděl bez obalu: „Aby všechny očipovali.“ Podle této teorie jsou rodiny, které vlastní bankovní systém, znuděné svým bohatstvím, už to nestačí. Ovládat společnost samotnou je konečný cíl.
Podle Russoa mu Rockefeller řekl, že globální vláda bude pomalu vyřazovat papírové peníze z oběhu, přičemž jejím konečným cílem bude mikročipovat populace, což z nás všech udělá otroky NWO.
Jsou to vskutku divoká tvrzení a z novinářského hlediska je nelze tak či onak ověřit. Stojí však za zmínku, že těsně před Russovou smrtí v srpnu 2007 natočil dojemný vzkaz všem Američanům.
Hovořil v něm o tom, jak je důležité, aby lidé nadále vzdorovali národním občanským průkazům a mikročipům a bojovali za své osobní svobody proti těm, kdo by nás chtěli zotročit. Je také třeba zdůraznit, že to nejsou jen aktivisté jako Russo a vyděračští vlastenci jako Alex Jones, kdo se snaží „vytlačit“ Rothschildy a Rockefellery.
Problém je, že všichni, kdo to dělají, jsou umlčeni.
Ashley Mote, člen Evropského parlamentu ve funkci bývalé britské strany za nezávislost UKIP, položil v Bruselu následující otázku a odplata byla rychlá:
„Pane předsedající, rád bych vás upozornil na Fond pro globální bezpečnost, který byl založen počátkem 90. let pod záštitou Jacoba Rothschilda. Jedná se o fond se sídlem v Bruselu a není to běžný fond: neobchoduje, není na seznamu a má zcela jiný účel. Využívá se pro geopolitické inženýrské účely, zřejmě pod vedením zpravodajských služeb.
„Již dříve jsem se ptal na údajné zapojení vlastních zpravodajských zdrojů Evropské unie do správy tajných fondů na zahraničních účtech a stále čekám na odpověď. K této otázce nyní přidávám další: jaké jsou vazby Evropské unie na Globální bezpečnostní fond a jaký vztah má s orgány Evropské unie?“
To je přesně ta otázka, na kterou by evropská veřejnost chtěla znát odpověď. Přesto Mote žádnou nedostal.
Místo toho byl devětasedmdesátiletý politik propuštěn z vlastní strany a později zatčen a poslán do vězení za údajné falešné výdaje v době, kdy byl poslancem Evropského parlamentu.
Mote po celou dobu svého procesu tvrdil, že byl „terčem útoků, protože byl protievropský“, a tvrdil, že peníze byly použity na zaplacení informátorům třetích stran ve snaze odhalit korupci a bojovat za demokracii a transparentnost v evropské politice.
Jako všechno ostatní, co se týká lidí, kteří seriál opravdu řídí, pravda tam někde je… ale je téměř nemožné ji určit.
Redaktor, admin, článek vystavil/přeložil: redakce Svobodnenoviny.eu
V těchto dnech vzpomínáme s úctou a vděčností na prezidenta Edvarda Beneše
Mluvíme s respektem i o těch, kteří jej provázeli životem a byli jeho oporou. Neprávem zapomínáme na jednoho z nich – na Jana Šrámka. Jím založená strana na principech křesťanskosociálních, Československá strana lidová, byla pevným státotvorným subjektem. Když němečtí křesťanští sociálové se snažili sblížit s ČSL, narazili. Šrámek nevěřil jejich slovům o věrnosti republice. Pár let uběhlo a ukázalo se, že měl pravdu. I tato německá strana přešla v dobách ještě předmnichovských do henleinovského ovčína.
I slovenští luďáci spatřovali zpočátku v ČSL blízkou stranu. Když však se u nich začaly objevovat fašizující tendence, Šrámek zpozorněl. Přes jejich hlavy a bez dohody s nimi zakotvil, zřejmě i proti jejich vůli, v Bratislavě, kde nově vznikla zemská organizace ČSL E. Beneš, který byl od počátku republiky ministrem zahraničních věcí, oceňoval lidoveckou státotvornost. Šrámek podporoval řadu jeho kroků. Když došlo k zápasu o uznání SSSR de iure, byli to i lidovci, kteří jeho politiku podporovali. I jejich zásluhou se narodila československo-sovětská smlouva o spojenectví. Kolik útoků, nadávek Šrámem a Světlík museli snést
Když TGM opouštěl Hrad, doporučil jako svého nástupce ministra E. Beneše. Ano, Masarykovo slovo v republice hodně znamenalo, ale přesto došlo k velkému zápasu o prezidentský stolec. Proti Benešovi se postavil prof. B. Němec, kandidát pravice. Šrámek i v této rozhodující chvíli usiloval, aby prezidentem byl zvolen E. Beneš. Za slovy následovaly skutky. Šrámkovi se povedlo získat luďáky pro Beneše. Těsně před volbou prezidenta se prof. Němec vzdal kandidatury. Beneš byl zvolen velkou většinou hlasů prezidentem ČSR.
Podpora E. Beneše Janem Šrámkem, tehdejším předsedou ČSL, pokračovala dále. Když henleinismus znacizovatěl šlo do tuhého. ČSL, její funkcionáři, členové byli součástí protifašistické národní jednoty. Ministr Šrámek nevztáhl ve vládě ruku pro přijetí mnichovského diktátu.
Prezident E. Beneš byl donucen abdikovat. Krátce nato opustil republiku a uchýlil se do anglického exilu. Šrámek s Hálou jej brzy následovali. Když ve Francii byl zakládán Československý národní výbor, promnichovští francouzští vládní činitelé měli problém jednat s prezidentem Benešem, který byl formálně předsedou tohoto výboru. Místopředsedou byl dr. J. Šrámek, jenž proto vedl potřebná jednání s francouzskými představiteli. Dobrá věc se podařila a Francie dala souhlas k vytváření čs. vojenských jednotek. Po pádu Francie náš exil vytvořil v Anglii tzv. čs. prozatímní státní zřízení. Předsedou prozatímní čs. vlády v Anglii se stal Šrámek, který tuto funkci vykonával i poté, když naše vláda byla plně uznána spojeneckými státy. Prezident Beneš vydal potřebné ústavní dekrety, kterými složky našeho státního zřízení konstituoval. Je třeba říci, že čs. londýnská vláda v čele se Šrámkem byla jedním ze subjektů dekretální normotvorný. Šrámek a jeho vláda ruku v ruce s prezidentem E. Benešem a domácím odbojem pracovali pro osvobození našeho státu, který byl již od 17. září 1938 ve válečném stavu s Německem.
Po osvobození ČSR Šrámek a ČSL dále podporovali prezidenta Beneše v jeho státnické činnosti. Byli to i poslanci ČSL, kteří v Prozatímním Národním shromáždění zvedli ruku pro uznání těchto dekretů, na nichž byly i podpisy Jana Šrámka a dalších představitelů republiky. Ústavní dekrety se staly ústavními zákony a dekrety pak zákony. Tak se staly ty i ony součástí čs. právního řádu. Šrámek a jeho spolustraníci podporovali všechna opatření, která se týkala konfiskace německého majetku, odsunu německého obyvatelstva, provedená v souladu s rozhodnutím spojenců v Postupimi.
Beneš a Šrámek, a samozřejmě i celá řada dalších čs. politiků, kráčeli životem léta společně. Společně pracovali pro republiku, pro lepší zítřek našeho lidu. Zbývá nám jim poděkovat a nezapomenout, co všechno pro nás udělali a bránit jejich dílo, jehož dědici jsme se stali.
Všichni víme, že pan prezident E. Beneše byl politikem velkého formátu. Byl uznávaný jak na Západě, tak i na Východě. Svůj neustálý zápas o demokracii korunoval vymezením demokracie, jíž nazval humanitní. Ta měla přerůst z oblasti politické do sféry ekonomické a sociální. Zatím se tak nestalo a nadto vývoj klopýtá jiným směrem, někde se točí i do protisměru. Věříme však, že jde jen o dočasnou systémovou chybu, kterou čas s našim přispěním napraví.
I Jan Šrámek napomohl k historickému obratu, vedoucího od prohabsburské konzervativní katolické strany k československé straně státotvorné, vlastenecké a křesťanskosociální – k Československé straně lidové. Dějiny první republiky i poválečné doby to potvrzují. 17. listopad 1989, od něhož jsme si slibovali odstranění dřívějších chyb a nedostatků, se však zvrtl a dospěl do současného bezbřehého liberalismu, který nás ohrožuje.
Procesu jeho formování se účastnila i tzv. KDU-ČSL, počínaje Josefem Luxem a následně dalšími vedoucími stranickými činiteli. Postupně tato strana se stala silně proněmeckou, sudetofilní a rusofobní. Jedním z hlavních stranických programových bodů se stalo „smiřování“ s tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem, provázeným lhostejností k naší státnosti, k dějinám, k českému národu i našim základním zájmům.
Z KDU-ČSL se stala strana liberální, která rezignovala na sociálně reformní cestu. A tak díky různým Bělobrádkům, Hermanům, Čižinským byl dovršen historický obrat od šrámkovské lidové strany zpět k hrubanovskému pojetí strany s tím rozdílem, že jeho příklon k Vídni byl nahrazen mnichovským směrem.
Kam až se „kádeuáci“ dnes dostali, dosvědčují slova jejich bývalého předsedy, P. Bělobrádka. Ten o sobě prohlásil, že je sudetský Čech, že do politických Sudet patří celá Šumava i město Brno. Ani Hitler nevyhověl tomuto přání silné brněnské menšiny. Nadto je Bělobrádek ochotný spolupracovat se „sudetoněmeckým landsmanšaftem“ na vytvoření nového, silného srdce Evropy, k němuž by patřilo Bavorsko, Čechy a další země bývalé podunajské monarchie. Nikdo z kádéuáků proti jeho slovům, představám neprotestoval. Kdo mlčí, souhlasí. Mlčí naše ústavní orgány, diplomaté a politici, což považujeme za katastrofální.
Závěrem jen několik slov. Vážení přátelé, až půjdete volit, vzpomeňte si na „zásluhy“ KDU, které má jako přítel „sudetoněmecké věci“. Pokud tak učiníte, pak jistě hlasovací lístek této strany do volební schránky nehodíte. Tak učiníte správně. Další náš společný krok by měl vést ke snaze o ozdravení strany a obnovení jejího šrámkovského charakteru. Dr. O. Tuleškov
Zastavme obchodování s dětmi
Zneužívání a vykořisťování zůstává každodenní realitou pro miliony dětí po celém světě. Pomozte nám to změnit.
Dětská práce, často ve velmi nebezpečných podmínkách, bohužel není jen kapitolou v učebnicích dějepisu. V dílnách, továrnách, na farmách a na stavbách, tam všude i dnes pracují malé děti. V soukromých domech jako služebné, na ulici jako dětští žebráci, ve válkách jako vojáci. Děti z nejchudších poměrů jsou snadnou kořistí překupníků a únosců.
Pokud můžete, pomozte nám prosím zastavit obchodování s dětmi.
Děti, které nejsou nikde registrovány, úředně neexistují a jejich majitelé s nimi mohou nakládat dle své libosti. Tyto nezažívají nic jiného než týrání, zneužívání, bolest, hlad, strach a beznaděj. Jsou drženy v neznámém prostředí a nemají, kam se obrátit. Jejich hlas nikdo neslyší.
Děti jako pracovní síla
Příčinou dětské práce je především extrémní chudoba. Děti v některých zemích musí místo školy pracovat, aby si zajistily obživu. Dětskou práci zažívá 152 milionů dětí po celém světě, 58 milionů pracuje v hazardních podmínkách, které ohrožují jejich zdraví a život. V nejchudších zemích světa pracuje přibližně každé čtvrté dítě.
Největší část pracujících dětí (70 %) je zneužívána k práci v zemědělství. Jednou z nejtěžších forem dětské práce je těžba kovů a nerostů. Těžkou práci děti často vykonávají za minimální mzdu. Pracují přitom i v takových podmínkách, které jsou ve vyspělých zemích ženám a mladistvým zakázány (jako je například práce v dolech).
Děti jako vojáci a nevěsty
Zvláště v Africe je běžnou praxí verbování dětských vojáků, často pod pohrůžkou smrti nebo ublížení rodině. Aktuálně je do probíhajících konfliktů po světě zapojeno přibližně 300 000 dětských vojáků. Tyto děti, z nichž až 40 % tvoří dívky, jsou zneužívány nejen jako vojáci, ale také jako nosiči zbraní, zvědové, poslíčci nebo otroci vojáků.
Chudoba a ohrožení pramenící z válečných konfliktů často nutí rodiny provdávat své dcery v dětském věku, protože se o ně už nedokážou postarat a chtějí pro ně zajistit bezpečí – za každou cenu. Celosvětově se v dětském věku nuceně provdá každá pátá dívka.
Publikováno dne 03.05.2021
Výňatek z článku
https://www.unicef.cz/zastavme-obchodovani-s-detmi/
Bratislava 22. marca 2021 (HSP/Foto:Facebook Pixabay)
Na Slovensku platí právny stav, podľa ktorého je matkou dieťaťa žena, ktorá dieťa porodila. V zahraničí ale existuje doslova trh s bábätkami, ktorý umožňuje homosexuálnym párom nechať si vynosiť a porodiť dieťa. Na sociálnej sieti sa týmto problémom zaoberá europoslanec a líder strany Republika, Milan Uhrík
„O trhoch, na ktorých si homosexuálne páry môžu kúpiť vynosenie dieťaťa ste možno už počuli. Organizujú sa každoročne aj v Bruseli,“ prezrádza šokujúcu informáciu Milan Uhrík. Ten ďalej informuje, že cena, za ktorú je možné si takéto bábätko kúpiť, sa pohybuje v rozmedzí od 90 do 150 tisíc dolárov. Umožňuje to inštitút tzv. „náhradného materstva,“ kedy si solventný gay párik doslova objedná dieťa u menej solventnej východoeurópanky, ktorá im ho za uvedenú sumu vynosí, porodí a následne predá.
Uhrík považuje toto obchodovanie s deťmi za zvrátené a nechápe, ako niečo také môže byť vôbec legálne.
„Aj preto som na nedávnom hlasovaní v Európskom parlamente jednoznačne hlasoval za odsúdenie a zákaz tohto nechutného biznisu s malými detičkami,“ informoval europoslanec. Takýto trh s deťmi podľa jeho slov podlamuje dôstojnosť nie len dieťaťa, ale aj samotnej ženy. Jej telo a schopnosť reprodukcie sa používa ako tovar, predmet obchodu.
Neprekvapuje ho, že proti zákazu predaja detí gay párom hlasovali liberáli a progresívci. Šokovalo ho hlasovanie europoslancov za stranu Smer, ktorí sa oficiálne tvária ako „bojovníci proti slniečkarom, ale v Bruseli hlasujú všetci a dokonca opakovane za tento nechutný biznis s deťmi. Úplní chameleóni bez chrbtice,“ hnevá sa Uhrík.V komentári uvádza, že za morálne odsúdenie obchodovania s deťmi hlasovali len Peter Pollák z OĽANO, europoslanci z KDH a on. Proti boli Nicholsonová, Šimečka, Radačovský, Beňová, atď. Druhým pozmeňovacím návrhom bol zákaz obchodovania s deťmi. Za tento zákaz opäť hlasovali len Miriam Lexmann, Štefanec, Radačovský, Pollák a samozrejme on sám. „V ochrane tradičných rodinných hodnôt neustúpime ani o krok. Práve naopak, s Republikou pôjdeme do protiútoku s mimoriadne silnou pro-rodinnou politikou,“ deklaruje na záver líder Republiky Milan Uhrík. http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky2/uhrik.htm
Nikoliv úděl, ale poselství
Křesťanství, které by chtělo konzervovat, přestává být křesťanstvím. Ježíš přece přišel a vystoupil jasně s tím, že je třeba současnou situaci radikálně změnit, jak u jednotlivců, tak i u celé společnosti. Nemáme tedy jako křesťané úděl něco konzervovat, ale poslání všechno změnit k lepšímu. Všechno – nikoli jen způsob ekonomiky. ..
Křesťanství není a nikdy nemůže být „pravicové“, ale vždy v centru života a dění. Ježíš stál vždy na straně (tedy: stranil, byl stranický, chceme-li) chudých, odstavených, zklamaných podvody těch, kteří mají moc…
Ježíš byl tedy ve své době náboženským, sociálním i politickým disidentem. To znamená: nebyl proti světské moci, ale proti jejímu zneužívání, moc je k tomu, aby sloužila a jen službou všem lze vládnout. Pokud to vladaři neumějí, musí odejít!
Je to pochopitelně těžké, mnozí řeknou nemožné. Vždyť se to ani Kristu nepodařilo a křesťanství se rovněž nedaří. Ano, s lidským sobectvím, se vždy jen prohrává, ale v Božím poslání služby se nakonec vyhraje!
Společně s Ježíšem chceme být v centru života s pohledem doleva, jako On: Blahoslavení chudí! A naopak: Spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatý člověk do Božího království…Víme, že jedno jho je passé, ale druhé (těžší?) nám padlo na krk…Takže: pasivní „úděl“ odmítáme a poslání přijímáme.
Prof. ThDr. Vladimír Benda
Naší předchůdci k nám promlouvají
Láska k vlastnímu národu, snaha po jeho zrovnoprávnění a touha po sociální spravedlnosti pronikly v druhé polovině 19. století hluboko do povědomí obyčejného českého člověka. Úsilí po naplnění těchto ideálů tvoří základní složku našich novodobých dějin.
Delegát dr. Horský uvedl: Takovéto odnárodňující snahy nesouhlasí se ctí českoslovanského dělnictva, nesouhlasí s jeho vlasteneckou minulostí… Starší z nás si to dobře pamatují, jak se hrálo o bytí a nebytí našeho národa a jak národ náš vydán byl od dob josejinských germanizaci na pospas. Já sám ještě jako dítě jsem děsné účinky germanizace ve školách zakoušel i mohu tedy z vlastní zkušenosti vypravovati, jak se nám rvala česká řeč z našich úst a láska k vlasti z našich srdcí…. Přátelé, i dnes se opět hraje a bytí či nebytí našeho národa, jenže ta hra je tajnější, za to ale tím nebezpečnější. Vlny germanizační jako děsný příval bijí do naší národnosti…
Chceme reformu. Jednu operaci však chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus …, který stravuje výnos práce většinou sám, takže na pracující třídy jen menší část zbývá.
Pro úplnost je třeba dodat, že ThDr. Rudolf Horský, přes své hluboké jazykové a sociologické znalosti, byl dlouho jen kaplanem. Souhrou náhod se nakonec stal farářem u sv. Matěje v Praze – Dejvicích. Jeho hrob, který se nachází na hřbitově u kostela sv. Matěje, je i v současnosti navštěvován. (Litomyšlský sjezd 1894)
Redakce:J.Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 9. září 2021
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz email:vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz